Diskurzivní analýzy představují široké spektrum metod zkoumajících performativní stránku konverzací a tvoří tak důležitou poznatkovou bázi i pro psychoterapii, zejména pro postmoderní přístupy, které kladou důraz na používání jazyka a konverzaci coby spoluvytváření významu. V rámci workshopu bude krátce představeno několik jednoduchých konceptů a modelů z diskurzivních analýz zaměřených především na mikroúroveň diskurzu - zejména formulace, kalibrace a funkce otázek.

Účastníci budou mít příležitost v malých skupinách vést krátké rozhovory, nahrát je a vybrané krátké úseky detailně zkoumat s využitím výše uvedených modelů z diskurzivních analýz. Budou tak mít příležitost detailněji reflektovat performativní stránku dialogu. Prostor bude věnován i integraci nabytých poznatků do jejich vlastní praxe.

Facilitátoři: Edita Henzl, Stanislav Matoušek

Formou facilitovaného dialogu představíme praxi otevřeného dialogu v organizaci Zahrada 2000, která od roku 1998 působí na Jesenicku, v kopcovité části České republiky.

Otevřený dialog byl zaveden ve všech úrovních fungování organizace, jakkoli vlajkovou lodí a místem, kde se převážně odehrávají síťová setkání v duchu OD, je multidisciplinární terénní tým. Zahrada 2000 neposkytuje pouze pomoc v krizi, ale ucelený komplex služeb, včetně psychosociální rehabilitace, podpory zaměstnávání a bydlení, který stojí na hodnotách transparentnosti, otevřenosti a spoluodpovědnosti. Významné je, že v celé organizaci jsou zapojeni lidé s vlastní psychiatrickou zkušeností, z nichž někteří jsou také facilitátory otevřeného dialogu nebo jsou přizýváni do práce v terénu. Zahrada 2000 spolu se Spolkem Narativ organizuje vzdělávací programy v OD, mimo jiné probíhá pětiletý psychoterapeutický výcvik v otevřeném dialogu.

Cílem workshopu je vytvořit prostor pro dialog a diskusi, například o následujících otázkách: Jaké jsou klíčové momenty zavádění OD do praxe? Co bylo na zavádění OD v České republice nejtěžší? Můžeme také hovořit o důležitosti připravenosti organizace na zavádění OD nebo o zdrojích a limitech v systému péče o duševní zdraví v dané zemi. V případě potřeby můžeme na těchto tématech pracovat v menších skupinách.

Otevřený dialog se v České republice v posledních letech živě rozvíjí, proběhlo mnoho síťových setkání, mnoho lidí prošlo vzděláváním v otevřeném dialogu, do facilitování síťových setkání i výcviků se zapojují také lidé s vlastní zkušeností s duševním onemocněním. 

Rádi bychom vytvořili prostor pro sdílení vlastních zkušenosti s OD. Během workshopu budeme zkoumat naše zkušenosti přicházející z různých pozic, ať již z pozice toho, kdo síťové setkání zažil ve svém osobním životě, tak z pozice profesionála, účastníka výcviku či pracovníka který je členem organizace nabízející otevřený dialog. Proto bychom rádi pozvali zejména lidi, kteří už mají s otevřeným dialogem zkušenost. Budeme spolu sdílet, co nám  otevřený dialog přinesl a jaké jsou jeho účinné faktory z perspektivy těchto zkušeností. Důraz zaměříme zejména na osobní, lidskou zkušenost. 

Vzhledem k tomu, že dialog je tvořivá a sdílená zkušenost a spolu-vytvářený proces, konečná podoba workshopu bude záležet na tom, kdo se jej zúčastní a kam nás dialog povede. Půjde o facilitovaný dialog v kruhu a malých skupinách se zapojením reflektujících procesů.

Kolaborativně-dialogické přístupy podporují rovnostářský vztah mezi všemi účastníky síťového setkání. To vyvolalo diskuze o roli terapeuta a jeho autoritě a mocenském postavení. Abychom porozuměli, jak je moc v dialogických setkáních uplatňována, zrevidovali jsme diskurzivní výzkum dialogických setkání se záměrem pochopit, jak je moc prezentována a vyjednávána v reálných terapeutických interakcích. V prezentační části workshopu nejprve popíšu způsoby, kterými byla moc uchopována  teoreticky a které se mohou vztahovat k dialogické praxi. Poté představím výsledky naší revize, zaměřené na deontický/interakční rozměr týkající se toho, jak terapeuti a terapeutky utváří a organizují strukturu sezení, a rozměr epistemický/sémantický, který se věnuje nárokování si vědění a pravdy. Budeme také diskutovat o organizačních a sociálních tlacích na terapeuty, aby různými způsoby moc uplatňovali, a o myšlence, že uplatňování moci vhodnými způsoby může ve skutečnosti rozvoj dialogu usnadnit.   

V interaktivní části workshopu bude vyhrazen čas pro diskuse v malých i velkých skupinách. Navrhnu několik otevřených otázek, na které se účastníci mohou zaměřit v diskusi, např: Jak se prezentovaná zjištění shodují s vašimi představami o moci? Jak vy vnímáte roli moci v dialogické praxi? Jak vyjednáváte o mocenských vztazích ve své vlastní práci?

Cílem workshopu je představit dialogický způsob práce s problematikou užívání návykových látek a závislostí. Bude nabídnuto stručné srovnání motivačních rozhovorů (MR) a otevřeného dialogu (OD). Zatímco MR je přístup všeobecně známý jako účinná a evidencí podložená léčba potíží spojených s užíváním návykových látek, OD je přístup, který se rozšířil v posledních letech poté, co zaznamenal slibné výsledky při práci s prvními epizodami psychózy. Budou zdůrazněny podobnosti a rozdíly mezi MR a OD, aby se ukázal potenciál OD při práci s rodinami a sítěmi, které se potýkají s problémy s užíváním návykových látek a závislostí.

Workshop bude zahrnovat interaktivní část - zážitkové cvičení v malých skupinách - kde ilustrujeme, jak můžeme učinit “návyk” součástí dialogu v síti.

Zařízení péče o duševní zdraví, zejména soustředí-li se na lůžkovou a akutní péči, je často založena na tzv. biomedicínském paradigmatu. Lékaři se často odvolávají na postupy, které předcházejí rizikům. Uživatelé popisují preference ohledně vykonávání péče v době, kdy zažívají výrazné obtíže. Tento workshop představí kolaborativní způsob tvorby předběžných prohlášení pro osoby využívající služby péče o duševní zdraví v Nepean Blue Mountains Local Health District. Worskhop také informuje o novinkách týkajících se implementaci předběžných prohlášení v praxi.

Část A: Stručný popis historie předběžných prohlášení, kolaborativního procesu jeho vytváření a seznámení se s konečným dokumentem. Stručný popis současné fáze implementace v oblasti duševního zdraví. Účastníci v malých skupinách projdou dokument a budou reflektovat své první reakce na něj.

Část B: Hraní rolí nebo podrobný popis tvorby předběžného prohlášení s účastníky zastupujícími různé úhly pohledu, které mohou být přítomny nebo naopak nepřítomny při jeho přípravě (např. uživatel, pečovatelé, lékař připravující předběžné prohlášení, lékaři, kteří se mohou v budoucnu potřebovat na předběžné prohlášení odvolat, zákonodárci).

Část C: Účastníci sdílí své reflexe týkající se myšlenky, že předběžná prohlášení mohou, ale nemusí představovat snahu o zavedení dialogických principů do běžného prostředí v oblasti duševního zdraví.

Peer pracovníci a novináři ze Studia 27 Michal Kašpar a Tomáš Vaněk se podělí o svůj pohled na klady a zápory peerské práce v oblasti duševního zdraví. Osobně zažili posun od bio-psychiatrického pohledu na svět k přístupu orientovanému na zotavení jako hlavnímu proudu ve českém systému péče o duševní zdraví. Mají tedy co říci o samotném konceptu zotavení i roli, kterou sehrál v jejich životech. Některé otázky, o nichž se bude diskutovat, jsou např. osobní příběh jako nástroj práce; kde jsou hranice “peer” práce a zapojení; jak se v této oblasti pohybovat a jak se v ní angažovat; solidarita, sounáležitost a vzájemné porozumění mezi lidmi s duševními problémy, přesahující pojmy jako “svépomoc” nebo “peer práce”. Nehierarchický přístup k životu; nalezení společného jazyka jak s odborníky na duševní zdraví, tak s takzvanými “pacienty”.

Michal a Tomáš patří mezi první peer pracovníky a pracovnice v České republice, oba začali tuto “kariéru” před více, než deseti lety jako peer lektoři v projektu Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví (CRPDZ). V té době již měli bohaté zkušenosti s neformální podporou mezi lidmi s duševním onemocněním. Michal vedl svépomocnou divadelní společnost LSD a spolu s Tomášem také napsali knihu přinášející 13 životních příběhů lidí se zkušeností s duševními potížemi. V roce 2015 společně s Břetislavem Košťálem založili mediální projekt s názvem Studio 27. Nyní pracují jako novináři a lektoři v oblasti duševního zdraví.

V první části workshopu budou Michal a Tomáš v dialogu s Martinem Novákem ze Spolku

Narativ. Všichni účastníci a účastnice pak budou pozvání, aby se podělili o své názory, myšlenky, postřehy a zkušenosti.

V tomto workshopu bychom se rádi podělili o to, jak dialogicky využít techniku pískoviště během prvního setkání s rodinou v krizi s (malými) dětmi. Techniku považujeme za užitečnou zejména u traumatizovaných dětí, dětí s psychosomatickým onemocněním, dětí v rodinách s vysokou mírou násilí nebo dětí, jejichž hlas není z nějakého důvodu slyšet. Nejprve bychom rádi vysvětlili, jak techniku používat dialogicky a zapojit celý přítomný systém.

Následně bude technika nacvičována v malých skupinkách po 4-5 lidech s reálnými pískovišti (můžeme přinést 4-5 pískovišť). Nakonec bude prostor pro reflexi zkušeností a diskusi.

Bachtin píše, že abychom se stali svobodnými subjekty, musíme se osvobodit nejen od kauzální nutnosti, ale také od estetické nutnosti. V esejích “Author and Hero in Aesthetic Activity” (Bachtin, 1990) rozvíjí myšlenku, že pro to, aby se lidé stali subjekty, je nezbytná schopnost a možnost vystoupit z dialogu "skulinou" (“loophole”, s. 40). Musíme odolat kolapsu do rytmu dialogu. "Rytmem mohu být pouze posedlý (...) v rytmu si nejsem vědom sám sebe. (...) V tomto smyslu je etická svoboda nejen svobodou od kauzální nutnosti, ale také svobodou od estetické nutnosti." (s. 194).

V tomto workshopu vycházíme z takových myšlenek. Z tohoto východiska budeme zkoumat, co se stane, když možnost vstupovat do dialogů a vystupovat z nich postavíme jako základní podmínku našeho lidského života a existence. To, co znamená existovat prostřednictvím dialogů, nelze redukovat na naši neustálou přítomnost v reaktivitě, kterou dialog nabízí. Existovat doslova znamená vystoupit, out-stepping (ex-sistere). To naznačuje, že existovat jako subjekt znamená určitý druh dialogické smyčky, kdy zevnitř dialogu vystupujeme, přerušujeme formativní dialogy - ale pouze jako krok k tomu, abychom se do dialogu vrátili a "zavedli" něco nového, co může přerušit koherentní tok událostí.

V našem workshopu vyzýváme účastníky, aby se zamysleli nad tím, co může přinést zájem o vstupování a vystupování, mimo-rytmičnost a pozornost vůči skulinám v dialogu. Vztahujeme se ke třem různým prostředím zkoumaným ve třech různých výzkumných projektech. Za prvé je to studie zkoumající vzájemné působení vnitřních a vnějších dialogů při síťových setkáních. Za druhé studie zkoumající, v čem mohou být nápomocné krajiny komunit. Třetí je vhled do 17 sekundové sekvence ze setkání mezi dívkou a odborníkem na duševní zdraví. Na workshopu nabídneme krátké prezentace k tématu a několik reflexí. Workshop nabídne prostor pro odezvu prostřednictvím metody "Fishbowl", při níž účastníci mohou vstoupit do oddělené malé skupiny židlí a nabídnout své komentáře nebo reflexe, než z "Fishbowlu" opět vystoupí. Na závěr proběhne krátká společná reflexe.

Dialog chápeme jako vzájemné doplňování a produktivitu protikladů, které udržují svůj dynamický pohyb jako obsah jazyka, ať už vnitřního nebo vnějšího. Držíme se myšlenky, že o vztazích s druhými je třeba přemýšlet s láskou, a zároveň navrhujeme začlenění odlišnosti. Za účelem diskuse o knize A book about dialogue od Martína Glozmana a jejím překladu do angličtiny proběhne dialog s Jaakko Seikkulou a účastníky workshopu.  

S Jaakkem polyfonicky představíme některé ústřední myšlenky knihy a otevřeme je také aktivní polyfonii účastníků dialogu o knize.

"Uzdravit se a znovu získat sebe sama znamená být slyšen, být viděn a být schopen dialogu. Otevřít se dialogu znamená mít slova a pocity, abych se mohl podělit o svůj příběh. Abych mohl být v dialogu, musí být mé emoce propojeny s minulými zkušenostmi a s vědomím, jak na mé vyprávění reagují ostatní. Aby mohl nastat dialog, musím znát sám sebe a vidět se skrze svůj pohled na svět s ostatními." A.M.

Chceme představit náš prostor Dialogu Antonia Muñoze z Manhattanu a Martína Glozmana z Buenos Aires, abychom pokračovali v našich dialozích započatých a prohloubených online, poprvé osobně na této konferenci v Olomouci. Oba máme vlastní zkušenost, výcvik v cílené peer podpoře a zkušenosti s dialogickou praxí. Chceme sdílet některé výzvy a otázky, učit se vzájemně a ve skupině. Zveme vás ke společnému dialogu a posílení našich hlasů.

"Setkání s Antoniem, společně s dalšími peery z USA, mi v loňském roce otevřelo perspektivu a možnost propojení se svou minulostí a jejími bolestnými zkušenostmi, ale také radost, kterou spojení s druhým člověkem obnáší. Stejně tak mě to naučilo propojit se s ostatními přáteli a kolegy a se sebou samým jiným způsobem. Řekl bych, že tento dialog prohloubil mou vlastní lidskost a pomohl mi k uzdravení. Zároveň se mi vynořila otázka, do jaké míry je možné vést dialog a otevírat se emocím v každodenním životě, jako tomu bylo v případě peerů, a do jaké míry musíme respektovat procesy každodenního života a našich blízkých. Sdílím otázku, jak se dveře otevírají kousek po kousku a jak je možné najít rovnováhu mezi těmito tématy, které se na cestě objevují." M.G.

Zprostředkujeme prostor otevřený dialogu, abychom mohli sdílet zkušenosti a vědomosti. Propojeni s minulostí a otevřeni přítomnosti a budoucnosti, hledajíce společenství, růst, společné přemýšlení a žití. Doufáme, že sdílením hlasů a vzájemným propojením vytvoříme společnou zkušenost naslouchání a reagování, při které vzniká nové porozumění. Můžeme se dotknout následujících témat: potřeba (či nepotřeba) diagnóz, vztah k lékům, hodnota a možnosti propojení dialogu a tradiční medicíny.

Protože máme odůvodněné podezření, že spiritualita může pomoct zotavení z duševního onemocnění, přinášíme toto téma do diskusí v clubhousu Ledovce (www.ledovec.cz). V letech 2018-20 zde probíhala otevřená skupina s názvem shodným s názvem workshopu. Přestože se v ní scházelo značně spirituálně i nábožensky různorodé společenství, smysluplnost a radost ze setkávání držela skupinu pohromadě. Často zaznívala věta: "kdybych tohle řekl svému psychiatrovi , ..." Podařilo se nám sdílet vlastní hluboké spirituální zkušenosti, aniž bychom je vnucovali ostatním. Pomohla tomu jednoduchá pravidla a snaha o dialog. Tuto zkušenost bychom rádi zprostředkovali a nabídli v našem workshopu.

Po krátkém uvedení do kontextu bychom rádi nabídli nabídli setkání takové, jaké jsme dělali v rámci naší skupiny na Ledovci. Po představení jednoduchých pravidel budeme sdílet, jaké kdo máme zkušenosti s tím, jak nám spiritualita pomohla k zotavení (v širokém slova smyslu, tzn. zotavení nejen z duševního onemocnění, ale z jakéhokoli trápení nebo složité situace).

Setkání budou facilitovat dva facilitátoři, při velkém počtu účastníků se rozdělíme na dvě skupiny. Jsou vítaní účastníci bez rozdílu (i ti, kteří by se použití termínu ""spiritualita"" pro označení vlastní zkušenosti spíše vyhnuli).

Světový strom Yggdrasil – osa světa (obraz mohutného mýtického stromu pochází ze severské mytologie – má tedy shodné místo původu jako otevřený dialog). Tímto stromem, který spojuje protiklady, neboli dolní a horní rovinu skrze středový kmen, se v průběhu cvičení krok za krokem staneme. Yggdrasil symbolizuje dialogický prostor našeho těla. V samotném cvičení se dotkneme několika principů Otevřeného dialogu, které si postupně co nejpřesněji vizualizujeme. Noříme se dovnitř těla, propojujeme se s dechem:

1/ Nohy–kořeny–uzemnění odkazují na dialogickou síť, spleť našich kontaktů – rodiny, blízkých, spolupracovníků i spojení se zemí v širším slova smyslu, ze kterého vycházíme, rosteme a čerpáme sílu a nové podněty z nevědomých úrovní.

2/ Kmen – střed těla – solar plexus nás uvádí do prostoru Tady a teď, ke kterému se znovu a znovu vracíme také v dialogických setkáních. Práce s "nano-vjemy" - nepatrnými signály těla a jejich vědomé uchopení. V momentu soustředění se tyto symptomy samy dožadují naší pozornosti. Ukazují na přirozený počátek tvoření a fantazie. Jemné pocity, někdy i různorodé či dokonce protichůdné, ukazují na rozhovor našeho těla, učíme se je rozpoznávat, zůstávat v tichu a v případě potřeby i v nejistotě, bez toho aniž bychom docházeli nutně k výsledkům či řešením.

3/ Ze středu těla stoupáme do horní poloviny těla - Koruny stromu, ruce-větve. Rozkvět osobního prostoru, kinesféry – reflektuje náš vlastní postoj. Je důrazem na toho, kdo stojí ve středu. Ve vrcholu hlavy si vizualizujeme otvor, díky němuž energie - míza stromu - volně prochází od kořenů do koruny a zpět. Stáváme se živým, uceleným systémem. Pevným, uzemněným a současně jemně rozlišujeme do konečků prstů- listů. Jsme otevření tomu, co přichází, podobně jako v dialogu.

Strom Yggdrasil přirozeně „ztělesňuje“ dialogickou různost pohledů, spojených nakonec v jednom organickém a funkčním celku.

Učení týkající se sociální spravedlnosti v terapii bývají bohatá na -ISMy (rasismus, klasismus, sexismus atd.), se kterými se poradci a jejich klienti mohou setkávat při společné práci zdůrazňující zapojení se do obhajoby systémových a sociálních změn. Ne vždy se však toto uvědomování si -ismů propojuje s každodenní poradenskou prací v první linii, kterou terapeuti a klienti společně vykonávají v rámci terapeutické praxe.

Vyzývám účastníky, aby se ke mně připojili a společně toto propojení prozkoumali. Zaměříme se na to, jak můžeme sociální spravedlnost rozpoznávat v každodenní poradenské praxi - při terapiích s klientkami a klienty. Zaměříme se na to, jak můžeme vnímat, pojmenovávat a reagovat na "sociální" aspekty, které mohou ovlivňovat a utlačovat jednotlivce, rodiny, komunity a pracovníky.

Promluvím o teoretických základech sociální ontologie (sociální a institucionální organizace zkušenosti) a předvedu, jak využívám v terapeutické práci konceptuální mapování, s uvedením případové studie jako příkladu.

Reflexivita a reflektivita jsou klíčové při vytváření a zapojování se do spolupracujících profesionálních vztahů, jako je vztah terapeut*ka-klient*ka nebo supervizní vztah. Ačkoli je reflexe přirozeným procesem, (profesionální) reflexivita nikoli, ta vyžaduje praxi, stejně jako reflektivita. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že reflexivita zaujímá pohled na situaci z odstupu, zatímco reflektivita je o přijetí sdílené zkušenosti.

Cílem tohoto workshopu je společně vytvořit příznivou atmosféru, v níž jsou účastnice a účastníci zváni, aby prozkoumali, jak mohou v rámci dialogu optimálně využít začlenění svých vlastních hodnot a dialogů, které jsou pro ně důležité, a to s otevřeným a vstřícným postojem vůči konverzačním partnerkám a partnerům, vůči osobním a niterným zkušenostem i širšímu kontextu.

Workshop zprostředkuje krátkou prezentaci s předběžnými výsledky výzkumu zaměřeného na (reflektivní) supervizní vztah. Bude založen na cvičeních podněcujících non-verbální  formy komunikace. Jádro workshopu však spočívá ve společném utváření, učení se ze vzájemnosti, jako v laboratoři.

Čerpáme z vlastních (ztělesněných) zkušeností, znalostí a vědění, využíváme vědění, které jsme získali v minulosti. Může se docela dobře stát, že všichni odejdeme z místnosti s méně odpověďmi než s novými otázkami, které v nás vzbudí zvědavost a pomohou nám v dalším zkoumání při nadcházejících odborných dialozích.

Symptomy, stejně jako slova, mají vícero významů. Jedná se tedy o komunikaci plnou jemností souvisejících s přesnými socio-historickými a kulturními souvislostmi. Stejně jako slovo, aby bylo pochopeno, potřebuje kontext věty, symptom, aby byl pochopen, musí být zase spojen s kontextem, ve kterém žijeme. Proto je třeba jej před dekódováním kontextualizovat, provést řadu dotazů a navrhnout vodítka pro dialogickou reflexi, vždy spíše v tázací než afirmativní pozici.

Workshop proběhne portuglasky s tlumočením do angličtiny

Komunitní integrativní terapie je systemická a integrativní dialogická praxe v oblasti komunitního duševního zdraví a sociální práce. Nabízí prostor pro "naslouchání, mluvení a budování vazeb", fungující podle přesných pravidel, která chrání před jakoukoli projekcí a touhou po ovlivňování. Vycházíme-li ze "situace-problému", mnoho řešení se objeví na základě sdílení životních zkušeností v atmosféře tolerance a svobody. Umožňuje svým účastníkům postarat se o sebe i o druhé prostřednictvím vztahu prostého zotročování. Podporuje kolektivní odolnost: spojení / rozvázání / spojení, základ emočního života. Rozvíjí smysl pro společenství, radost ze sdílení solidarity. Společně překonávat životní překážky, společně růst.

Workshop proběhne portuglasky s tlumočením do angličtiny

Potřeba využívat literaturu k oživení dialogu se odvíjí především od postupného a zdánlivě nezadržitelného chřadnutí našeho citového a jazykového slovníka: vidíme zaměření a zbídačení, které vede k upřednostňování dobývání cíle bez souvislostí, minulosti a budoucnosti (jeden záběr) a zrychlení a úzkosti z toho, aby člověk nepromarnil svůj čas. To vše vede k tomu, že se klade důraz pouze na klíčový bod situace nebo pořadu: dříve fanoušci sledovali celý zápas, nyní chtějí vidět pouze góly (highlights). V dialogu se však celou svou bytostí podílíme na nepředvídatelnosti kontextu a potřebujeme rozšířit své naslouchání na celistvost různých přítomností v našem vnitřním i vnějším dialogu, a tomu nás může dobře naučit literatura. V kině (stejně jako při čtení románu) se stává, že zažíváme emoce a otřesy, které i díky zrcadlovým neuronům zachycují naše těla. Tím, že je nutí žít jiným životem, jsou schopny nás z kina dostat ven jiné, než když jsme do něj vstoupili, po tomto ponoru do světa projekcí, identifikací, zrcadlení.

Proč?

Protože rodiče jsou dnes příliš zaneprázdněni a starají se o materiální potřeby svých dětí, ale ne o jejich mezilidské potřeby; učitelé jsou příliš zatíženi byrokratickou zátěží, strachem ze zpochybňování, příliš velkým množstvím žáků, o které se musí starat, a více se zaměřují na výchovu soutěživých a výkonných jedinců na úkor naší vztahové mysli; nemluvě o sociálních a zdravotnických pracovnících, kteří pod tlakem výkonnosti a kultury diagnóz musí vždy splňovat očekávání, že budou odborníky, a často nedokážou být naladěni na žádosti o pomoc. Psychologové a výzkumníci jsou na druhé straně stále více odtrženi od reálného života a potřebují probouzet zkušenost světa, o němž věda vyjadřuje znalosti druhého řádu, neboť vědecké studie jsou stejně jako mapa abstrakcí založeny na přímé zkušenosti světa, k níž je třeba se vracet, aby ji bylo možné popsat a procítit.

Za těchto podmínek, jsou-li instinkty vrozené a emoce jen omezené, kdo bude modelovat schopnost rozvíjet pocity a vnímání více úhlů pohledu a postojů odlišných od vlastního, když ne řada příběhů? Literatura zase používá "myšlenkové koncepty", tj. dekódovatelné výroky, které se podřizují racionálnímu řetězení i tehdy, když popisují stavy mysli, zatímco kinematografie používá "obrazové koncepty", které na úkor reflexivity a zlomů vyvolaných vyprávěným příběhem vtahují do víru sekvencí, jež ovlivňují další oblasti naší psychiky a jsou stejně důležité pro podnícení dialogu, i když jiným způsobem.

Formát interaktivní části

V rámci workshopu chceme v reflexivním procesu dialogů prozkoumat, jak film a literatura oživují dialogický prostor, protože nás emocionálně zapojují, aktivují naše ztělesněné vzpomínky, překvapují nás v našem vnitřním dialogu, protože zůstáváme v obou pozicích: jako posluchači i mluvčí, kteří jen sledují neznámé, aniž by ho ovládali. Ze světa věcí a faktů přecházíme do světa smyslu a významu. Toto emocionální probuzení je základem společné zkušenosti tak plodné pro dialog. Výsledek je dvojí: na jedné straně objevujeme něco ze sebe, co jsme nevěděli, na druhé straně nevědomé a ztělesněné vzpomínky, které nám kino umožňuje prožívat, nejsou pomíjivé, ale jsou v nás trvale začleněny a mohou sloužit k aktivaci autentických a plodných dialogů.

Cílem workshopu je také seznámit účastníky s modelem timeoutu, nízkoprahovým dialogickým přístupem. Tvoří ho skupina šesti/osmi lidí, kteří vzhledem k určitému tématu, pro nás je to Kino a literatura, oživují dialog. Účastníci nechávají vyvstat vhledy do sebe i do druhých. Tuto otázku budeme sdílet v dialogickém a reflektivním procesu, který postupně obohatí a prohloubí naše porozumění tématu, druhým, nám samotným.

Timeout se během posledních let široce rozšířil ve finské společnosti i v Evropě, naposledy v Itálii, a dokáže přitáhnout lidi z různých kontextů (služby, školy, firmy, sdružení i běžné občany), aby obohatili své poznání druhých, sebe sama a nejrůznějších témat. Model díky svým nástrojům umožňuje každému experimentovat při facilitaci dialogu ve více rolích. Každý se stává protagonistou facilitace dialogu. Timeout zahrnuje dědictví otevřeného dialogu (Jaakko Seikkula a Tom Arnkil) a je již několik let studován výzkumníky Finského inovačního institutu s cílem přiblížit dialogické principy každému z nás v našem každodenním životě, stejně jako podporovat demokratickou kulturu posilující naši společenskou odpovědnost v tom, že jsme aktivními a proaktivními členy naší komunity. Jak napsal Tom Arnkil: na dialog není nikdy příliš brzy.

https://www.timeoutdialogue.fi/finnish-dialogue-is-spreading-around-the-world/

https://www.pensamultimedia.it/libro/9788867609055

Na příkladu oslavy každoročních norských národních narozenin 17. května, bude ukázáno, jak tato oslava a její konkrétní rituály vyrostly z angažovanosti za 1) kolektivní vlastnictví národa, 2) kolektivní a etickou odpovědnost všech obyvatel za určování jeho současného a budoucího vývoje a 3) novost, která je možná díky zapojení hlasů obyčejných lidí a menšin do utváření jeho budoucnosti jako udržitelného společenství.

Budeme se zabývat vznikem tohoto rituálu, jeho historií s rozdílnými a protichůdnými aktéry a hlasy, jeho pozdější institucionalizací, jeho současnou realizací s mnohohlasým a polyfonním vlastnictvím, jeho mnoha jazyky a projevy, jeho radostí, jeho hraničními místy setkávání, jeho přetvářením sebepojetí a identity a jeho projevy odporu. Především bude ilustrováno, jak účast dětí vytváří předpoklady, a jak současné výzvy přizývání méně známých hlasů etnických menšin a nových Norů nově přicházejících jako uprchlíci ovlivňují dialogy o pospolitosti pojímané jako možná budoucnost udržitelného národa.

Součástí prezentace bude využití historických a současných materiálů. Po prezentaci bude vytvořen prostor pro dialog a reflexi v malých skupinách. Poté bude následovat sdílení všech reflexí.

V tomto workshopu se budeme zabývat otázkou, jak produktivně spolupracovat s různými typy zkušenosti v rámci psychiatrické praxe rovnocenným a respektujícím způsobem. Pro vytvoření péče o duševní zdraví podporující zotavení je zásadní spolupráce multiperspektivního týmu. Polovina plus jeden z jeho členek a členů by měli být uživatelé psychiatrických služeb někde na cestě zotavení, odborníci s žitou zkušeností psychiatrie a zotavení. Dalšími členkami a členy jsou zástupci různých oborů, ale také správních rad, manažerky a manažeři, tvůrci politik a politici. Většina práce v tomto týmu spočívá v budování vzájemné důvěry a respektu. Jenže jak toho dosáhnout, když se více než polovina jeho členek a členů potýká s osobní bolestí, zraněním a hněvem, protože jsou oběťmi (vedlejších) účinků psychiatrie? Jak toho dosáhnout, když druhá část jeho členek a členů představují represivní a škodlivý systém, vlastně se sami stávají utlačovateli? Diskutuje se o několika způsobech, jak vyrůst v multiperspektivní tým založený na důvěře, který skutečně může spoluvytvářet podporu zotavení a může změnit psychiatrický systém.

Formát workshopu závisí na účastnicích a účastnících. V případě multiperspektivního publika budou vytvořeny podskupiny reprezentující různé úhly pohledu na inovační výzvy v psychiatrii související se zvládáním bolesti a svědectvím bolesti. Pokud se publikum skládá převážně z odborníků na duševní zdraví, bude se zadání zaměřovat na výměnu zkušeností s "naštvanými obhájci" a na to, jak tato setkání učinit plodnými pro všechny strany. Na závěr budou mít účastníci možnost formulovat konkrétní cíle v rámci své práce v následujících týdnech, aby překonali bolestivou propast mezi svým vlastním pohledem a rolí v rámci psychiatrie a rolí a pohledem jiného člena potenciálního multiperspektivního týmu.

Sloupek Wilmy Boevink Naštvaní pacienti

Angry patients

You see them at conferences: angry psychiatric patients. They huddle together over coffee. You see them looking around and whispering. Typical behaviour of minorities. And of course, they are the first to the microphone when there is an opportunity for questions. Or they shout their comments through the room, at random, while the speaker is busy with his presentation. Angry psychiatric patients at conferences. They definitely disrupt the procedures. Someone who takes the microphone and tells a story full of intimate outpourings, unconnected to the conference theme, wrongly timed and filled with rage, rage, rage.

In the room you see people shifting uncomfortably or thinking 'oh no, there they are again'. Or they just have a chat with each other – because you must sit it out anyway. Especially if the chairperson of the day does not dare to say: madam, stick to the subject or: madam, what exactly is your question to this speaker? The kind of chairperson who thinks: patients are sacred, you should not interrupt them.

Then the anger erupts, getting bigger as the chairperson gives you more – ‘nonserious’ – space. Your words rush the adrenaline through your blood. You get increasingly angry behind your microphone. You forget the reason, the point you wanted to make, the question you had formulated. You get angry, angrier, furious. You pull out all the stops. You do feel it alright, the irritation in the room. You know full well that you're being tolerated. Your fellow conference attendees think you're a nuisance. They don't hear what you have to say. Your message is a hard one to hear because it gets lost in all the anger. The raising of your voice turns into screaming. You forget that you need to turn your anger into a calm, clear, and sharp argument. You forget that conferences are one big game with rules, and that those who handle the rules best win that game.

You forget your professionalism. You can't hold back the anger, not after all that talk about patients, without you yourself being provided a formal space to speak. After all that talk about ‘we all want the same thing anyway, happiness for humanity and hallelujah for the psychiatric patient'. Then everyone gets the full load: a random speaker, the chairperson of the day, the audience. But in the end, of course, you draw the short straw. For they have all seen what they are used to seeing. A person without reason. A psychiatric patient.